Šachový Turek

Hlavní stránka » Zámecká sýpka » Aktuality » Šachový Turek

„Před lety objevil se na plátnech mnohých biografů film – tuším s Petrovičem (Šach carevně, pozn. JK) – v němž podstatnou složkou dějovou byl šachový automat, představující figurku Turka s dlouhou dýmkou v ústech, jak sedí nad šachovým stolkem s figurkami a hraje na požádání s kýmkoli partii šachu. Film odehrával se v Rusku v době carevny Kateřiny II. Ten automat nebyl však výmysl fantasie filmového libretisty nebo režiséra, nýbrž opíral se o historickou skutečnost. Celé tři generace vyvolával tento automat všude, kdekoli byl předveden, velikou sensaci. – Tvůrcem tohoto mechanického zázraku osmnáctého věku byl vrchnostenský rada Wolfgang von Kempelen, který jej vytvořil a po prvé r. 1769 předvedl v Prešpurku, tedy v dnešní naší Bratislavě. Údiv, který automat budil u všech diváků, když jej spatřili, nespočíval jen v mechanické stránce vynálezu, nýbrž, jak je ostatně pochopitelno, v tom, jak možno do mechanismu automatu vpravit onu duševní inteligenci, jíž jest k vedení šachové partie nezbytně potřebí. Automat, mimo ještě dovedl předvésti řešení čtyř šachových úloh, jichž postavení byla v diagramech k automatu připojena a vedle toho ještě t. zv. Skok koněm, totiž onu známou hříčku, kde figurka přeskáče všech 64 polí šachovnice, aniž směla na některé pole dvakrát skočit. Rozumí se samo sebou, že každý, kdo automat viděl v činnosti, hádal, že v jeho nitru je schován živý člověk, který toto všechno provádí a mechanicky při tom automat z nitra ovládá. I když tomu ve skutečnosti tak bylo, vtip celého vynálezu byl v tom, jak dovedl jeho tvůrce tuto skutečnost zakrýti a vyvolati ilusi, že tu žádné živé bytosti není. Nechme mluviti očitého svědka, který automat viděl a v Basileji r. 1783 celé předvedení zevrubně vylíčil:

„Automat přijímá návštěvníky v pracovně pana z Kempelen. Na první pohled je zřejmo, že není mezi ním a přilehlými místnostmi nižádného spojení, což vyplývá i z toho, že byl automat na jedno představení přenesen do císařského paláce. Pohybuje se totiž na kolečkách a není k podlaze připevněn, takže ani v tomto směru nelze chovati nějaké domněnky. Skříň, na níž je automat upevněn, měří na délku 3 a půl stopy, na šíř 2 stopy, vysoká je dvě a půl stopy, pohybuje se na kolečkách v libovolném směru. Za skříní sedí figura v životní velikosti v tureckém rouše na dřevěné židli, jež se rovněž na kolečkách pohybuje. Figura, která drží v levé ruce dýmku, opírá se pravým loktem o šachovnici a napodobuje držení muže, který právě přestal kouřit. Hraje levou rukou, kteroužto okolnost vysvětluje pan Kempelen nedopatřením, jež bylo příliš pozdě zpozorováno, než aby bylo možno je bez předělání celého díla napraviti. Před automatem je šachovnice, pevně přišroubovaná na skříňce, na kterou figura upírá neustále zrak. Než představení ve hře započne, otevře vynálezce přední dvířka skříňky a vytáhne zásuvky, které v ní jsou. Skříňka je rozdělena ve dvě prostory, z nichž levá je užší a je naplněna hnacími péry, pákami, válečky a jinými součástmi hodinového stroje. V pravé je rovněž několik per, hnacích koleček a horizontálních kvadrantů. Pan von Kempelen otvírá nejen přední, nýbrž i zadní dvířka skřínky, při čemž zřetelně je viděti hnací stroj a lze se přesvědčit, že se tu nemůže žádná živá bytost ukrýti.

Aby v této víře každého ještě více utvrdil, upevní vynálezce uvnitř voskovou svíčku, takže si může každý prohlédnouti i nejzazší kouty. Na konec sejme se i figuře roucho přes hlavu, takže lze celé sestrojení přehlédnouti. Při tom je viděti, že tělo je naplněno válci a pákami, že by se sem ani kočka nevešla. Dokonce i široké kalhoty Turkovy vyhrnuty, aby byl nejmenší stín podezření odstraněn. Při tom nesmí se nikdo domnívati, že vynálezce zavře snad jedna dvířka, když otvírá druhá, naopak celý automat stojí tu současně úplně otevřený a všechny zásuvky jsou vytaženy. Takto jej vozí po pokoji, aby každý návštěvník si vše mohl zblízka prohlédnouti. Pak teprve uzavře pan Kempelen všechna dvířka skříňky a dopraví figuru za zábradlí, aby se jí diváci nemohli za hry dotýkati nebo se o ni opírati. Když měl automat táhnouti, pozdvihl zvolna ruku a vztáhl ji po figuře, kterou chtěl táhnouti. Vznášel chvíli ruku nad figurou, pak otevřel prsty a uchopil figuru, postavil ji na příslušné pole, načež uvedl opět ruku do předešlé polohy. Podobně si počínal, když nějakou nepřátelskou figuru bral. Při provádění každého tahu bylo z vnitřku slyšeti slabé zvonění a rachot, který ustal, jakmile byl tah proveden. Zatím co soupeř táhl, pozdvihla figura hlavu a dívala se po šachovnici. Varovala vlídně dvojím zakýváním hlavou soupeře, když mu ohrožovala dámu, když dávala šach, zakývla třikráte. Učinil-li soupeř tah nepřípustný, zavrtěl Turek s nelibostí hlavou, stalo-li se tak podruhé, odstranil jednoduše nesprávně posunutou figuru s prkna a učinil sám tah. To se přiházelo dosti často, neboť návštěvníky bavilo podrobovati pozornost automatu takovéto zkoušce. Turek dosáhl tím brzo vyhrané partie, ale na to si protivníci nemohli stěžovati, poněvadž sám se nikdy žádné nesprávnosti nedopustil. Automat, který přísně dodržoval všechna pravidla, mohl učiniti pokaždé jen 10 nebo 12 tahů, pak musil být znovu natažen. Jinak se pan von Kempelen sám Turka nikdy nedotýkal.“

Takové je líčení očitého svědka z osmnáctého století, který automat viděl r. 1783. Z líčení je patrno, že předvádění automatu dělalo se po způsobu varietních představení různých ilusionistů a kouzelníků, jak je známe podnes. Jak se tedy opravdu hrálo? Hlavní podmínkou bylo, aby hráč uvnitř obratně ukrytý byl malé postavy, neboť normálně urostlý člověk se dovnitř nevešel. Seděl na nízké stoličce, která byla na kolečkách, a mohl podle potřeby místo svého pobytu uvnitř figury rychle měniti. Když se ukazovalo vnitřní zařízení skříňky, byl ukryt ve figuře automatu. Když se dvířka zavřela, vklouzl do přední části automatu, načež se ukazovalo vyhrnutím oděvu figury její vnitřní zařízení. Všechny ty páky, péra a kolečka, která představovala vnitřní zařízení automatu, ať ve skříňce, ať ve figuře, byla z lepenky imitována a dala se jednoduchým, ale důmyslným způsobem složiti, aby hráč uvnitř sedící měl místo pro sebe. Pořad ukazování nitra automatu byl předem vždy smluven a pokaždé jinak předváděn, čímž iluse nepřítomnosti živé bytosti byla obratně zvyšována. Vlastní mechanismus týkal se jen pohybů figury Turkovy a pohybů figur na šachovnici. Při hře seděl hráč automat řídící ve skříňce pod šachovnicí. Spodní část šachovnice byla věrným obrazem její části svrchní. Každé pole její bylo na spodní straně opatřeno železným knoflíkem, který visel na krátké hedvábné niti. Figury nahoře byly totiž magnetické, takže v tom okamžiku, jakmile figura nahoře změnila pole, přitáhla spodní knoflík, visící pod příslušným polem nahoru, zatím co knoflík dřívějšího jejího pole odpadl. Hráč sám měl příruční šachovnici před sebou na kolenou, která mu umožňovala vlastní přehled o hře, neboť šachovnice nad ním byla tu jen pro kontrolu. Hlavně musil ovšem nacvičiti zacházení s mechanismem, který prováděl jeho tahy. Uvnitř si svítil svíčkou, čerstvý vzduch pronikal k němu ventilačními otvory, které byly dobře maskovány a divákům neviditelny.

Osudy automatu jsou velmi pestré

Po prvé předvedl jej von Kempelen r. 1769 v Bratislavě, roku následujícího byl s ním ve Vídni, kde byl ukázán i Marii Terezii. Pak na nějaký čas o automatu nebylo nic slyšeti, až byl opět předveden velkoknížeti Pavlovi za jeho návštěvy ve Vídni na dvoře císaře Josefa II. Roku 1783 vydal se von Kempelen se svým automatem na cesty a navštívil Lipsko, Drážďany a Paříž, r. 1784 přesídlil do Londýna, kde vzbudil nesmírný zájem i ve vědeckém světě, načež se odebral do Berlína, aby jej předvedl králi Bedřichu II. – Šachová sláva automatu započíná se však teprve po smrti vynálezcově (1804), když jej byl koupil mechanik Leonhardt Mälzl, který jej opravil, zdokonalil a v Schőnbrunně r. 1809 ukázal císaři Napoleonovi. Mälzl pochopil, že přitažlivost automatu jen získá, bude-li také šachově veden dokonale, nač Kempelen důrazu nekladl a také nemohl, poněvadž o dobré šachisty bylo tenkráte nouze, zvláště když bylo nutno míti zřetel též k fysickému uzpůsobení hráčovu. Mälzl měl totiž velmi šťastnou ruku ve vyhledávání dobrých a způsobilých hráčů pro svůj automat. Ve Vídni získal slavného Allgaiera, vídeňského šachového mistra, který v roce 1809 v automatu hrál. Skryt v automatu, pomstil aspoň na šachovnici rakouský mistr porážky rakouské, poraziv vítěze u Slavkova a Wagramu v nekrvavé bitvě na 64 polích. Mälzl dovedl asi svému automatu zjednati náležitou reklamu, neboť prodal jej hned na to za slušnou cenu 30 tisíc franků a to místokráli Eugenovi Beuaharnais, nevlastnímu synu korsického dobyvatele, který chtěl tímto způsobem přijíti jeho tajemství na kloub. Tak zůstal automat po řadu let v majetku bonapartovské rodiny, jsa uložen nejprve v paláci Buonaparte v Miláně, později na bavorském dvoře v Mnichově. Roku 1817 koupil jej Mälzl od knížete zpět za nepatrnou sumu a vydal se s ním opět na cesty po Evropě, nejprve do Paříže, pak do Londýna, kde s ním zůstal od roku 1818 do r. 1820, později v Amsterodamě. Jako dříve i tu dovedl Mälzl získati pro automat znamenité mistry šachu, v Paříži Alexandra a Boncourta, v Londýně nejprve velikého mistra Lewise, pak Williamse a nakonec Moureta. Mouret byl v automatu zejména úspěšný, dával svým „zákazníkům“ dokonce pěšce a tah výhodou a prohrál z 300 partií pouze 6. Díky této úspěšné hře automatu dělal s ním Mälzl znamenité obchody a tehdy to právě bylo, kdy i šachová sláva automatu pronikla do celého světa. Výtečné tyto obchody pokazil nakonec sám Mouret. Byl notorickým alkoholikem a v opilství prozradil jednou tajemství automatu, načež zájem brzy odpadl. Je ovšem s podivem, že vůbec tak dlouho se tajemství mohlo držet, vždyť všichni jmenovaní hráči byli v šachovém světě veleznámými mistry, že je těžko si představit, jak jejich účast v automatu bylo možno uchovat v tajnosti. Lze si to vysvětliti tím, že tajemstvím to mohlo býti jen pro nejširší nešachové vrstvy, ale úzké tehdy ještě kruhy šachové asi o tom věděly. Když zájem o automat v Evropě potuchl, vypravil se podnikavý Mälzl s aparátem do Ameriky, kamž přibyl v únoru roku 1826. Zde klidil automat nové úspěchy celých deset let, jednak v New Yorku, jednak v ostatních státech, nakonec i na Havaně. V Americe řídil šachově automat Elsasan Vilém Schlumberger (+ 1836), který byl šachovým učitelem velkého francouzského mistra v polovině 19. století, Saint-Amanta. Když Mälzl roku 1837 zemřel, koupil automat z jeho pozůstalosti za 400 dolarů jakýsi Mr. Ohl z Filadelfie, který jej brzy na to prodal dr. Mitchellovi. Nakonec dostal se automat do čínského musea a musea rarit jakéhosi Mr. Wilsona Peala ve Filadelfii, kde roku 1854 při požáru shořel. – Během devatenáctého století vyskytly se četné napodobeniny tohoto automatu. Nejznámější imitací byl automat Ajeeb, ukazovaný na světové výstavě v Paříži r. 1878.“

Napsal prof. K. Zmatlík

(České slovo – asi r. 1934)